NA VLASTNÍ KŮŽI - "Festivalový půlmaraton vnímáme v rodině jako společenskou událost"
Šestatřicetiletý finanční kontrolor ze Slušovic, tatínek dvou malých dcer, se letos zúčastní Festivalového půlmaratonu MONET + už po desáté. Oficiálně se ale na start postaví už po páté v roli vodiče. Aktivně se však zapojuje i do organizace závodu. Proč jej baví dělat vodiče? Jak vnímá náš závod, nebo jak si užívá půlmaratonovou neděli s nejbližšími? Dočtete v rozhovoru s Ondřejem Dvorským…
Vzpomenete si ještě na první ročník festivalového půlmaratonu? Můžete srovnat, jaké to bylo tehdy a teď?
Nevěděl jsem tehdy úplně, jak bude závod organizovaný, co od něj čekat a jaká bude trasa. Pamatuji si, že bylo docela horko a že v areálu bývalého Svitu to ve druhém kole už docela bolelo. Závod se tehdy běžel opačně. Začínalo se na náměstí Míru, takže ten start byl na kostkách, bylo to prostě jiné. I ta organizace byla víc v plenkách. Teď je to na mnohem profesionálnější úrovni. Pro nás to byl spíš hec, přihlásit se s kamarády, zaběhnout to a potom následovalo nějaké kino, doprovodná akce a podobně. Takže to jsme si určitě užili.
Jakou trasu jste tehdy běžel?
Běžel jsem celý půlmaraton, stejně jako každý další ročník. Tím, že už jsem měl zkušenost a něco natrénováno, tušil jsem, že to zvládnu.
Letos se budete účastnit již po desáté. Stále jako závodník?
Už popáté poběžím jako vodič. Vlastně pošesté, protože jednou jsem dělal vodiče ženě, když jsem po zranění nemohl běžet sám na nějaký kvalitnější čas. Ale oficiálně jako vodič popáté.
Jaká je vlastně v závodu role vodiče?
Vodič by měl dovést závodníky do cíle v předem stanoveném čase. Ve Zlíně máme ty časy čtyři. Ti nejrychlejší běží na hodinu třicet, potom hodinu čtyřicet pět, to jsem já. Pak dvě hodiny a dvě hodiny patnáct. Vždycky ty vodiče máme na daný čas dva, kdyby se jednomu něco cestou přihodilo, ať ten druhý bezpečně dovede závodníky do cíle.
Co to obnáší?
Je to takový support závodníkům během závodu. Jejich motivace, ukazování cesty a upozorňování na nějaké nástrahy na cestě. Na trase je třeba podchod či vjezd, takže člověk musí dávat trochu pozor. Někde se něco zužuje, přichází kopec a podobně. Využívají toho hlavně lidé, kteří chtějí běžet na nějaký výkon. Díky vlajce, kterou nesu, jsem pro běžce takový orientační bod v závodě.
Proč jste se vlastně stal vodičem?
Strašně mě baví motivovat lidi a pomáhat jim plnit si jejich běžecké sny. Mám pocit, že jim to pomáhá, když je někdo vede a dává jim pocit jistoty. Nemusí přemýšlet nad tempem, jestli teď zrovna běží pět na kilák nebo pět dvacet, jestli mají zrychlit…Prostě jenom běží a ví, že se nás stačí držet. Když člověk potom doběhne do cíle, ti běžci za ním chodí a děkují mu, že si zlepšili osobák, tak to člověka potěší, má radost, že někomu udělal radost.
Jaké to je nezávodit, ale vést?
Já si to dokážu v tom vodičském tempu opravdu užít. Můžu dávat pozor na to, jak běží ostatní, vyhýbat se nějakým kolizím, dělat prostor pro svoji skupinu, případně jim podávat pití. Nebo jim říkat, co potřebují slyšet. Když na to mají, tak je prostě na poslední dvou kilometrech vyslat dopředu, ať ještě zkusí zrychlit a mít ten čas rychlejší, než ve který doufali. To je vlastně to nejvíc, překonání limitu, sami sebe … to, v co doufali.
Takže je to pro vás jistý způsob relaxace?
Mám to rád. Plácám si s dětmi okolo trasy, když běžím a poslouchám ty kapely. A i když nejdu na ten svůj výkon, není to bezstarostné, protože člověk má nějakou zodpovědnost, ale není to vůbec limitující. Nemusím mít jazyk na vestě a přemýšlet, že bych měl zrychlit, jít na nějakou hranu. Kdybych závodil, nevnímám úplně to okolí. Soustředil bych se na dech a takto můžu vnímat i tu atmosféru, která není taková na všech půlmaratonech. Tady je to opravdu takové rodinné…
Vím, že s organizací půlmaratonu také pomáháte. Co děláte?
Pomáhám většinou na nábřeží s ukazateli před závodem, s převozem materiálů, které jsou součástí startovních balíčků, nebo s přípravou na dopravní situaci. Pomáhal jsem už i stavět zábrany na náměstí. Prostě když mám čas, tak pomůžu.
Jak jste se vlastně k běhu dostal?
Od mala jsem dělal všelijaké sporty, třeba fotbal, potom chvíli atletiku, a pak když jsem přišel do Zlína na vysokou školu, tak už nebyl úplně moc čas dělat nějaké sporty. Kvůli zranění kotníku jsem se navíc vyhýbal kolektivním sportům, takže jsem chtěl spíš něco individuálního. Tehdy tady vznikala skupina Mattoni FreeRun Zlín, která je otevřená většině běžců. Pro mě to byla jistá forma odreagování se od učení a později od sedavé práce.
Běháte raději v lese nebo po silnici?
Mám rád obojí. Poslední dobou přicházím víc na chuť tomu lesu, lesním pěšinkám. Možná díky tomu, že to trošku méně bolí a je to menší dopad na klouby. Jsou tam taky hezké výhledy. Ale i běh ve městě má svoje. Pro trénink je fajn, že člověk může běžet stabilně po nějaké rovinaté cyklostezce. Tady se dá krásně běžet v podstatě z Lužkovic až do Kroměříže, to je velká výhoda Zlína.
Jak často běháte?
Snažím se běhat čtyřikrát až pětkrát za týden. Dva dny mám pauzu, kdy neběhám vůbec. A to je pondělí a pátek. V pondělí jsem většinou po víkendových trénincích unavený a potřebuji si odpočinout. V pátek zase nabírám síly před víkendem.
Kolik kilometrů je váš běžný trénink?
Záleží, na co trénujete. Teď například trénuji na pražský maraton, takže běhám někde mezi 60 a 70 kilometry za týden. Průměrný trénink má někde kolem 12 kilometrů. A alespoň jednou týdně mám nějaký long run, což znamená 15 kilometrů a více. Většinou si je nechávám na neděli.
Co na to vaše manželka? Běhá s vámi?
Manželka běžela několik festivalových půlmaratonů, zúčastnila se i půlmaratonu v Olomouci. Když jsme ještě neměli děti, tak běhala se mnou i sama víc, teď se k tomu pomaličku vrací.
Poběží letos festivalový půlmaraton?
Už se přihlásila na desítku. Po šesti letech si dala výzvu, že by chtěla běžet. Teprve s tréninkem začíná, ale myslím si, že těch na 10 kilometrů určitě natrénuje.
Co vaše dcery, zúčastní se taky?
Dcery určitě poběží rodinný běh. Starší je 4,5 roku a poběží už potřetí. Mladší má 1,5 roku, takže ta jej absolvuje v kočárku. Běhají docela rády, když vidí, že se běhá, tak jim přijde přirozené, že by měly běhat taky, ale mají to zatím jako zábavu.
Takže běháte vlastně celá rodina. Jak si užíváte ten půlmaratonový den v kulisách festivalu?
Než jsme měli děti, šli jsme po hlavním závodu rádi do kina nebo na koncert. Teď jdeme na rodinný běh a potom si užíváme s dětmi akce v rámci festivalu. Ať už v parku, kde jsou programy pro děti, ale určitě půjdeme s holkama i do kina. Těšíme se každý rok, protože máme půlmaraton ve Zlíně vlastně jako společenskou událost v rámci rodiny. Přijede tchán s dětmi, který taky běží už asi pátý nebo šestý ročník. Oni jsou velcí sportovci, takže je to baví a přivážejí svoje další tři děti, takže budeme dělat programy i pro ně.
Když srovnáte Festivalový půlmaraton s ostatními běžeckými akcemi, jak si vlastně podle vás stojíme?
Běžel jsem už půlmaraton asi třicetkrát a když to srovnám, tak ten zlínský je už teď někde na úrovni Run Czechu. Po organizační stránce nemůžu moc co vytknout. Opravdu všechno je tak, jak má být. Starty jsou, kdy mají být, vodiči jsou zajištění, občerstvovačky na každém rohu, hudba, zázemí, medaile. Za mě žádný zásadní problém. Možná pro někoho může být problém, že není trať dosud certifikovaná…
Upozornil byste třeba běžce na nějaké úskalí na trati?
Ve městech jsou úskalí kostky a koleje, smyčky, otočky, ale tady třeba není žádná otočka. Jsou samozřejmě nějaké náběhy na mosty, kde je drobné zpomalení. Člověk musí dát trošku pozor, ale to je asi skoro všude. Trať není nějak kopcovitá, limitující je vždycky ta kombinace kostky a to, jaké vyjde počasí na festival počasí. Většinou bývalo velké horko. Myslím si, že tomu hodně pomohla změna konceptu, že se teď běží dopoledne a potom odpoledne ten rodinný běh. Vytváří to dobrý prostor pro to, aby přijely i rodiny, které si ráno si odběhnou dospělý běh a odpoledne jsou s dětma. Někde je to roztahané třeba do dvou dnů.
Vzpomněl byste si na nějakou kuriózní situaci nebo krušnou chvilku při závodě?
Běžel jsem jeden ročník zraněný, a to jsem si ten půlmaraton za ty dvě hodiny vyloženě protrápil. Měl jsem poraněný kotník, kulhal jsem, ale ta touha běžet dál byla silnější než ta bolest. Takže to je asi tak pro mě jediná krušná chvilka, kterou jsem tady zažil.
Na co byste nalákal ty, co váhají s registrací?
Myslím si, že tento půlmaraton je jiný tím, že se běží v srdci Zlína, že se uzavře hlavní tepna městem. Člověk nemá běžně možnost se tady proběhnout po třídě Tomáši Bati. Atmosféra je tady výborná a ten doprovodný program jinde taky moc nemají. V neposlední řadě samozřejmě běh historickým Zlínem, který má své kouzlo, kdy se běží zástavbou Baťových domků, kolem řeky, areálem Svitu, to je taky unikátní...